Co přináší Čeština 21. století

zkoumali v povídkách žáci LDO Autorské tvorby

pod vedením Mgr. Štěpánky Kačerové Lovacké

 

BFF

Karin Nováková, 8 let

V sobotu ráno se Šárka probudila a na svém novém mobilu našla pět chatů. Psala jí její nejlepší kamarádka Sofi, jestli by spolu nešly odpoledne do bazénu vedle fitka nebo do kina. Jako odpověď jí Šárka poslala do chatu smajlíka k bazénu, protože ráda jezdila na vytuněném tobogánu. Maminka s bazénem souhlasila,
ale nejdříve si Šárka musela uklidit pokojíček, protože včera místo úklidu posílala fotky a lajky na Instagramu. Odpoledne si sbalila plavky, ručník a mýdlo
a začala hledat outfit na cestu. Nakonec si vzala šortky a triko. V bazénu si to BFF užily. Bylo to tam cool. Cestou domů se Šárka se Sofi zastavily v Mekáči
na cheesu a zmrzlině a Cole. Bylo to mega dobré. Ještě si chvíli pohrály u Sofi s Lollkami a s Petschopáky. Před večeří dostala Šárka smsku od maminky,
aby už šla domů na večeři. BFF si spolu celý den suprově užily.

 

Babička youtuberka

Viktorie Geňo, 9 let

Když je maminka v práci, hlídá mě babička.
Jednou se mě ptá: „Co na tom počítači pořád sleduješ?“.
„Svého oblíbeného youtubera,“ říkám jí.
Babička samozřejmě vůbec nechápe, kdo to je a jak to funguje. Zkouším jí to vysvětlit. „Nejdřív si musíš zapnout na mobilním telefonu nebo počítači wifi, pak si
vygooglíš Youtube a tam už sleduješ různá videa.“
Babičku to zaujalo a hned se ptala, zda si tam také nějaké video může nahrát. Odpověděla jsem jí, že ano. Pak mi ale došlo, že babička je schopna všeho
a některá naše rodinná videa bych opravdu nerada sdílela s celým světem. Obzvláště, když jsem na nich já nebo moje sestra. Zájem v jejích očích mě v jejím záměru jen utvrdil. Dostala jsem strach. Víc jí neřeknu. Velmi nerada bych sledovala kanál „babička Bedřiška“.

Nová slova

David Sherman, 9 let

Jsem David a je mi devět let. Chtěl bych vám říct něco o některých nových slovech v českém jazyce, které já znám a požívám.
Za prvé Google. Je to vyhledávací aplikace, která ví všechno, co chcete nebo potřebujete najít.
Za druhé Brawl Stars, videohra, kterou si můžete zahrát s jinými hráči proti sobě, nebo proti umělé inteligenci.
Za třetí YouTube. To je oblíbená aplikace, kde můžete poslouchat hudbu, nebo koukat na různá videa a filmy.

 

Podivný nález

Běla Urbanová, 9 let

Zvířátka jednoho dne našla na zemi něco, co nikdo z nich ještě neviděl.
„Co je to za hloupost?“ zeptala se koza.
„A jak to svítí…“ stěžovalo si prasátko, „úplně mě to oslepuje!“
Mžouralo na tu divnou věc svýma malýma očkama.
„Ty podle mě vidíš špatně už od narození,“ namítl papoušek visící v kleci.
„Tak dost!“ okřikl je pes. „Přeci se nebudete takhle překřikovat?!“
„Ale co máme dělat?“ zeptal se papoušek.
„Radši zjistíme, co to má znamenat,“ řekla koza. „Já to zkusím s trochou mé vzdělanosti přečíst.“
„Tam je něco napsáno,“ ozvalo se prasátko, „N, N...Not...Noteb… Notebook!“
„Tak ho tak pojmenujeme,“ navrhl pes.
A taky tak udělali.

 

Jeden můj den

Eliška Vejvančická, 9 let

Jednou, když můj frendík (bratr) Matěj jumpoval na gauči, udělal backo a tak moc se rotnul, že spadl na hetku. A já se tak lekla, že Matěj udělal R.I.P. Hned jsem mu šla helpnout , naštěstí se mu nic creepy nestalo, takže tento můj příběh má happy end.
Později toho dne jsem chtěla hrát na PC, a taky se tak stalo. Hrála jsem a uslyšela jsem, že mi někdo na Facebook posílá cool fotku, které má tunu liků. Tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Udělala jsem stejnou fotku, ale nebylo to cool. Dostala jsem jen jeden like. Tak jsem se na to vykašlala a radši dohrála tu hru.
A vyhrála jsem!

 

Já a moje kamarádky

Linda Jenny Walterová, 9 let

Od malička jsem vyrůstala se psy, máme jich doma deset a mám je všechny moc ráda. Jeden z těch psů je můj. Já se jmenuji Linda a můj pes má jméno Marta.
Chodím s ní na agility, to je sport pro psy, moc ji to baví. Umí sedni, lehni, slalom, paňáček, mezi, pac a spousty dalších cviků.
Jezdíme spolu na výstavy a chodíme na dlouhé procházky. A jezdíme i k moři, moc ráda plave. V červnu jsme byly u moře, ráno jsme se procházely po pláži
a odpoledne jsme se koupaly a hrály si v moři. Večer jsme z útesu pozorovaly západ slunce. Je to můj věrný přítel.
Letos v únoru se jí narodila štěňátka, jsou čtyři, samé holky. Jedna z těch holčiček je
také moje, pojmenovala jsem ji Mauí. Už jsem ji naučila sedni a chodit na vodítku. Mám je obě moc ráda.

 

Nákupy

Anna Karasová, 10 let

Jednoho dne jsem měla k snídani donut s džusem. A jak si tak jím dochází mi, že nemám doma tavnou pistoli. A nutně ji potřebuju. Tak jsem šla do obchodu, abych si ji koupila. Ale ldyž jsem se vrátila došlo mi, že do ní nemám náplně. Proto jsem se vrátila do toho obchodu, ale náplně do tavných pistolí neměli. Měli ale šachové figurky ve slevě, tak jsem si je koupila a spokojeně jsem si šla dát oběd.

 

Povídka o veverce a jejím příteli

Milena Křížová, 10 let

Byla jednou jedna veverka a ta měla vše na elektřinu.
Měla telefon, tablet a notebook, plazmatickou televizi, počítač i funkční chytrý sporák.
Nic ji nechybělo, až na jednu věc. Neměla totiž žádného přítele.
A tak se rozhodla, že vezme notebook a vyhledá si nějakého svalnatého veverčáka na internetové seznamce.
A tak hledala a hledala, až našla nějakou celebritu, a tak mu napsala:
„Ahoj, já hledám nějakýho přítele a chci se tě zeptat, jestli bys chtěl jít se mnou na rande?“
„Tak dobře,“ odpověděl. „A jak se jmenuješ? Já jsem Aleš.“
„Já se jmenuju Kristýna a můžeme se sejít v nějaké luxusní restauraci?“ chtěla vědět veverka Kristýna.
„Dobře. A co si mám vzít sebou?“ zeptal se.
„Vezmi si jen mobil a nějaké trendy oblečení.“
„Dobře, tak zítra v restauraci.“
V restauraci všichni koukali i u jídla do mobilů a tabletů, ale to Alešovi a Kristýně nevadilo.
Posadili se ke stolu a objednali si jídlo.
Popovídali si a po jídle se odebral každý k sobě domů.
Ale pořád si psali přes mobil a sociální sítě.
A o rok později se vzali a žili spolu šťastně až do smrti.

 

Cesta časem

Tadeáš Grosser, 10 let

Dnes ráno jsem šel s mou mámou do knihovny a najednou jsem zjistil, že jsem se ztratil. Bloudil jsem mezi regály. Najednou mě upoutala jedna kniha. Vytáhl jsem ji z regálu a začal ji číst.
Když jsem se dostal na stranu 52, zatočil se kolem mě svět. Ocitl jsem se uprostřed nějaké rozbité budovy. Kolem chodili lidi, kteří mluvili divně.
Zeptal jsem se jednoho pána, kde to jsem?
„Vygoogli si to,“ odpověděl.
Vytáhl jsem svůj mobil a chtěl jsem se podívat do mapy. Ale neměl jsem signál.
Najedou přišla nějaká parta kluků.
„Ty jsi ale loser s takovým out mobilem. Dá se s ním vůbec callnout?“ zeptal se vůdce party.
„Proč mi říkáš, že je zastaralý, když je to nejnovější typ?“ odpověděl jsem.
„Vždyť je rok 2121!“ řekl kluk.
„Já jsem v budoucnosti!“ vykřikl jsem.
„S tebou je fakt megální nudex. Buď víc cool. Cestování časem je dneska naprosto běžný,“ odpověděl vůdce party.
Začal jsem řvát, že chci zpátky.
„Zavoláme ti time-travelera. Chceš si zatím zahrát nějakou gamesu?“
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„To je videohra.“
„Tak to si zahraju.“
Hráli jsme asi půl hodiny, když dorazilo takovém divné auto, které létalo nad zemí a na boku mělo napsáno Time-Travel.
Nasedl jsem a řekl jsem řidiči, že chci zpátky do roku 2021.
„A na jaké místo?“ zeptal se řidič.
„Do této knihovny,“ odpověděl jsem a ukázal jsem na ruiny.
Najednou jsem se ocitl zpátky mezi regály a začal jsem se motat zpátky ke dveřím.
Když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že už je noc. Šel jsem domů.
Máma seděla na židli a plakala.
Rozběhl jsem se k ní a objal ji.
Řekl jsem jí: „V knihovně byl hrozný nudex. Doma je to víc cool.“

 

3D TISKÁRNA
Josef Mažerik, 10 let

3D tiskárna dokáže vytisknout auto, figurky nebo skútr. Aby jste něco vytiskli, potřebujete speciální materiál - filament. Je víc druhů filamentů, třeba PLA, který je
z kukuřičného škrobu, PETG to je z plastu, který se používá na PET lahve, ASA, ta je z ropy a je na teploodolnost. PC blend je polykarbonát, nejpevnější filament, dělají se z něho skleníky, FLEX je na gumy a další. Je více druhů 3D tiskáren, 3D tiskárna mini na menší věci, například figurky, a 3D tiskárna SLA, na které se tiskne z pryskyřice. Dá se vytisknout třeba figurka z čokolády nebo jakékoliv výtisky. Dokonce existují obrovské tiskárny, z kterých se tisknou menší budovy.
V Dubaji vytiskli na takové tiskárně kanceláře. Existuje vice značek 3D tiskárny. Nejprodávanější je Prusa, kterou vymyslel Čech, Josef Průša.
Doma máme také 3D tiskárny od Průši a na jedné si tisknu různé figurky a pak je maluju. Je to super zábava a moc mě to baví. Mám různé spreje a asi 300 barviček od značky CITADEL. Máme spoustu filamentů do tiskáren a tiskneme si i velká auta na dálkové ovládání, takže máme o zábavu postaráno.

 

Kačky den

Eliška Němcová, 10 let

Byla jednou jedna holka a ta měla ráda youtuberku Terysu, která byla známá tím, že miluje sushi. Ta holka se jmenovala Kačka a pořídila si Terysy figurku. Kačka suchi zrovna nemusela, radši si dávala pizzu, jako dezert potom donut a k pití měla nejradši džus.
Kačce právě skončila distanční výuka a tak se šla podívat na sociální sítě. Viděla, že je Terysa online, ale najednou přišla maminka a řekla Kačce, že půjdou
do supermarketu nakupovat. Kačka se tedy odhlásila z počítače a šla. V supermarketu si koupila deodorant a maminka ji za odměnu za dobré známky koupila Virtuální realitu, která stála hodně peněz. Pro sebe si maminka koupila digitální hodinky, i ona si odměnu zasloužila. Když se vrátily domů, chtěla Kačka hned napsat Teryse, ale Terysa už byla offline. A tak Kačka otevřela novou Virtuální realitu a začala hrát.

 

Naše stravovaní v lockdownu

Lilli Anna Sklenářová, 10 let

V době lockdownu to nemáme vůbec jednoduché. My děti školou povinné jsme převážně na distanční výuce a dospělí na home office. Jsou většinou otevřené jen obchody s potravinami. Nemůžeme na jídlo do restaurace, nanejvýš do KFC nebo do McDonald. Občas si koupíme mraženou pizzu, ale raději si ji uděláme sami doma. Na tu si pak můžeme dát, co máme rádi. Někdy si koupíme džus ale kvalitní – ne dianápoj. Určitě ne v pet láhvi a žádný tlamolep. U nás doma se pečou buchty, většinou na přání. Donuty kupujeme výjimečně. Já mám velmi ráda shushi. To jsme se naučili podle asijské kuchařky a připravujeme ho sami. Na vesnici, kde bydlíme, máme skleník a pařeniště. Pěstujeme si sami ekologicky zeleninu. Máme i vlastní maso a sýry, a proto si nemusíme kupovat biopotraviny v obchodě. Máme všechno, co potřebujeme. Takový je náš život v lockdownu.

 

Povídka

Nela Vlková, 10 let

Nelinka měla ráda Youtubery, ale neměla žádnou elektroniku, notebook, ani tablet, dokonce ani mobil. Neměli moc peněz, bydleli v paneláku a nejčastěji jedli pizzu a donuty, občas si dali i sushi. Nelinka chodila do školy, ale neměla to tam moc ráda. Za 5 dní už měly být ale jarňáky a tak si doma udělali večírek. A Nelinka na něm dostala jako dárek mobilní telefon! Zjistila, že její kamarádka odjíždí na prázdniny pryč, tak si mohly alespoň volat. Ale protože na něm moc neuměla být, šla na procházku, aby si vyčistila hlavu. Nedávala pozor a nabourala do nějaké holky. A pak si hodně dlouho povídali a staly se z nich kamarádky. Nelinka zjistila,
že pracuje u elektroniky a tak ji poprosila, jestli by ji naučila zacházet s jejím novým telefonem. Ta ji to naučila a tak si Nelinka mohla volat se svou nejlepší kamarádkou a ještě si našla novou kamarádku.

 

IQ příběh

Jan Böhm, 11 let

Bylo nebylo, za sedmero horami z igelitových pytlíků a desatery lesy z radioaktivního odpadu, byla chatka. Ale nebyla to obyčejná chatka, byla to chatka
s připojením k internetu 5 gigabitů za sekundu. A v té chatce bydlel IQ sedlák. A ten IQ sedlák měl 3 syny, nejstaršího terabita, o něco mladšího gigabita
a nejmladšího megabita. Jednou se rozhodl nejstarší terabit, že půjde do světa. Mladší bratři chtěli jít s ním a tak šli. A po čase se každý přiženil do královské rodiny.

O 5 LET POZDĚJI:válka

ze zápisků a vyprávění terabita:

Konečně po dlouhé době vidím bratry, škoda jen, že je válka s virem XXK...

ALE TO PŘEDBÍHÁME

NUŽE PŘED 2 LETY:

Varkuchan, tajná laboratoř, 11. den výzkumu, substance s krycím jménem XXK.

Vše vypadá normálně, jenže si nevšimli díry v krytu substance, za půl hodiny je vše ztraceno! Vir se dostal za kryt a pohltil laboratoř. Vir ničí vesnice a wifi sítě.

TAK VÍTE O CO JDE, TAKŽE ZPÁTKY DO PŘÍTOMNOSTI

Válka je krutá, spousta lidí padlo, než jsem si vzpomněl na tátu a tak jsem jel s bratry pro teragigabegasuper meč. Když jsme meč získali, vrhli jsme se do bitvy s virem a po dlouhém čase jsme zvítězili.

Atak jsme žili šťastně až do Cyber smrti. Aaaaaaaaaaaaaaaaa giga konececec.

 

Na Párty

Ema Ertlová, 11 let

Můj kamarád mě pozval na rozlučkové párty.

„Kde jsi byl?“ nechápal jsem.

„Sdílel jsem ti všechno přes své digitalní hodinky!“ bránil se.

„Ano, ale došla mi to na Tik Tok,“ obracel jsem oči v sloup.

„A mě ho zrovna někdo hacknul!“ ujasňoval mi.

„Aha a to jsi se sem teleportoval nebo co…“

„Ne, protože tě stalkuju už deset let, tak jsem to ani nepotřeboval.“

„No to je trošku scarry, ale nic, no dáš si redbull?“

„Jasně.“

Potom jsme šli dovnitř, prošli jsme kolem sad boyu, českých raperů, zepeto bed girl a spousty pet lahví. Až jsme došli do místnosti, kde hráli samý songy a byl tam obří playstation 5.

Potom, co jsme celý večer hráli Minecraft, kde jsme vraždili zombie, se tam z ničeho nic objevil Bakugou a začal házet pokebally a pak Draco zařval: „Bakugou volím si tebe,“ a mrsknul po něm jeden z pokeballu.

Po velkém třesku jsme se probrali z účinků těch křiklavě zelených žabek, kterých jsme snědli opravdu hodně. Řekli jsme si, že si teď zobnem trošku sushi.

„Odkud máš tak dobrou wifi,“ zeptal jsem se.

„To je od jednoho, co si říká Spiderman a má rád sci-fi. Zpívali jsme spolu karaoke a on flexil notebookem.“

Když jsem pak odcházel říkal jsem si, že ekolog z něj nebude.

 

Jeden všední den

Hedvika Chalupová, 11 let

Moje babička nemohla najít brýle a tak si chtěla vygooglovat nové brýle na počítači. Na počítači byl ale táta, který měl hlad, tak si na něm kupoval pizzu a k pití džus. Já měla dnes ale chuť na tortilly. Mamka čistila želvárko našim želvám, už bylo potřeba se o to postarat, aby na ně bylo vůbec vidět. A brácha natáčel video a rapu, když jsem ho tak pozorovala říkala jsem si, že vypadá jako zombie. A moje babička právě dostala novou přezdívku, metalbabička. Prostě jeden náš všední den.

 

ŽIVOT SKRZ HRU

Jakub Laštůvka, 11 let

Toho dne jsem zrovna programoval hru, která měla co nejreálnější fyziku, a fungovalo to dost dobře. Kusy padaly a velmi reálně se rozbíjely, voda se rozlívala
a zatékala jak měla. Zkoušel jsem tam přidat další věci jako vzduch, prvky a jiné věci. Napadlo mě udělat si po té práci kafe, a tak jsem nechal simulaci 50x zrychlenou, zatímco jsem šel dolů do kuchyně. Po deseti minutách jsem se vrátil s kafem a spatřil jsem něco zajímavého, co mě zároveň trochu vylekalo: „Co to je? …a jak se to hýbe?“ Na obrazovce se něco samovolně pohybovalo. Sedl jsem si k počítači a připlížil obraz. Jakmile jsem se k “Tomu“ přiblížil, tak se to schovalo. Ale další divná věc byla, že se tam na zemi objevovaly zelené kousky trávy. Trochu jsem se zarazil, ale pak jsem projekci zpomalil, abych se podíval. Kameru jsem oddálil a v dálce jsem uviděl něco, co jsem nepostavil já. Pak jsem si vzpomněl, že dnes budou vypínat elektřinu. Takže jsem to uložil, aby se to neztratilo, a po 2 minutách opravdu elektřinu vypnuly. Lampy přestaly svítit, televize se zhasla a všechno prostě přestalo fungovat. Tak jsem se vracel nahoru si lehnout do postele, bylo totiž už devět hodin a byl jsem docela unavený. Když jsem ale šel okolo pracovny, kde jsem měl počítač, všiml jsem si, že se tam svítí. To jsem nechápal, protože elektřinu měli nahodit až za hodinu. Šel jsem se kouknout a zíral jsem. Počítač byl vypnutý, ale displej obrazovky ukazoval projekci. Rychle jsem si sedl za počítač a udiveně sledoval obrazovku. Vlevo nahoře bylo napsáno „proces 100 000x zrychlen“ a tak jsem radši ten proces dal na rychlost „1s za 1s“ a koukl se, co se vytvořilo. Nechápavě jsem zíral na projekt. Uviděl jsem tam svůj dům. Zkusil jsem se přiblížit a uviděl jsem sebe, jak koukám do počítače a pracuju na projekci. Pozoroval jsem ten obraz asi 5 minut. Pak jsem se uklidnil a napadlo mě: „Teoreticky, když tudy vidím do minulosti, tak když proces zrychlím, tak uvidím i do budoucnosti... “
Takže jsem zrychlil 2x projekci. Jakmile se to celé dostalo přes tuhle dobu, tak můj počítač se začal přehřívat, pak začal blikat, a nakonec vybouchl. Projekce skončila.

 

Na výletě

Elen Raunerová, 11 let

Vítejte v Jurském parku.

Napravo od vás můžete vidět lidi, co si myslí že jim vakcína dá čipy pod kůži.
Nalevo jsou zase lidi, co si myslí, že home office je super.

Když se podíváte před sebe do dálky, uvidíte lidi, co neumí platit kartou a za vámi jsou lidi, co neumí hrát hry.

Děkujeme za pozornost a užijte si let.

 

Škola v roce 2021

Elizabeth Tahel Sherman, 11 let

Od začátku ledna roku 2021 jsem bohužel nebyla fyzicky ve škole, stejně jako další děti v České republice. Učíme se pořád na distanční výuce na Zoom, kvůli Koronaviru, domácí úkoly sleduji v Bakalářích. Proto jsem se rozhodla stát se vlogerkou a moserkou, (moser je člověk, který dělá videa na Tik Tok,) a založila jsem si účty v Tik Tok a Instagram.

Nedávno jsem se dozvěděla, že se 12.4. vrátíme do školy, ale budeme se muset nechat sami testovat antigenními testy, dvakrát týdně.

Já osobně mám z toho veliký strach a nedokážu si představit, co bude dál.

 

Život cápka

Jan Rolník, 12 let

Byl jednou jeden cápek a ten měl rád želvy a pastelky a nesnášel Anime. Jednou si ten cápek šel koupit sushi, sice to byla syrová ryba, ale byla dobrá a tak pro ni došel do Čínské restaurace. Ten cápek byl velmi odvážný, tak si každý den dával plátky z jedovaté ryby fugu. Hned jak dojedl rybu fugu, tak skočil do supermarketu. Tam si vždy nakoupí jídlo a další důležité věci, jako perspirant, náplně do laminovačky, kroksy a podobně.

Před supermarketem, kousek od toitoek, většinou postávají ekoaktivistky a snaží se nabízet a prodávat ekonaftu.

Když cápek došel domů, dal si corn flakes a vrátil se ke svému povolání.

Pracoval jako programátor, ale byl to spíš takový patmatista, takže moc práce nedostával. Tak abych ukončil tento nedramatický příběh, cápek takto žil až do smrti, nic se nezměnilo. A vám teď doporučím k probuzení si dát nějaký energiťák, i když to bývá většinou spíše tlamolep.

 

Já robot
Evgenij Ivanov, 13. let
Bzzz. Já jsem robot, Emil model 222500100245, já jsem přiletěl z Marsu, abych zachránil planetu Zemi od dvou holek, (které jsou pro Zemi ekologickou hrozbou.) Bzzzzz dělám oheň, aktivace na nulu. Holky (neutralizovány), zatím teď můžou dělat na Zemi co chtějí a já poletím koukat na Mars na prase Pepu bzzz. Bzzzz, já jsem robot Emil 222500100245, kde to jsem, (skenuji, přepočítávám,) jsem v břichu holky, ona mě snědla. Chachacha, je hloupá, já jsem robot, (v mé v ruce se nachází i nůž,) chci se vrátit na Mars a koukat na další díly prasete Pepy. Hahaha já jsem robot Emil 262524261812536, přestal jsem koukat na prase Pepu, zachráním už teď planetu Zemi, přiletěl jsem abych zneškodnil další (hrozbu), holku. (Hrozba kompletně odvrácena.) Nyní jdu do obchodu, budu jíst jídlo a dort. Sedím a jím dort, chodím pak venku, protože už nehrozí ty nebezpečné holky. Holky?

 

V centru dění

Jan Psohlavec, 13 let

Slyšel jsem od sousedů, že má pan Novotný nového drona. S vyndavacím čipem.

To zase paní Kadeřábková má novej komp. Všechno hekuje, kouká na weby, jako Facebook, YouTube a Instagram. Sleduje jůtubery i knihtubery. Taky má myš a je pořád offline…. teda… online. Chodí jí spamy, no… co vám mám povídat.

Pan Mráček je zase raper. Respektive poslouchá i pop, rock, folk, ale hlavně ten rap.

Je to také raptuber, ale i jůtuber. Má playstation, dredy, ale před tím měl afro. Je to prostě ajťák, ale chodí do fitka a maluje grafiti. Ještě minisukni a byl by z něj úplnej guru.

Kajcha je zase bezdomovec, protože prokrastinoval. Říká, že je všechno propaganda, dezinformace a konspirace. Všemu prej vládnou ilumináti. No, a to je asi ten důvod proč je outsider, bezďák a asi trochu i zombie.

Paní Lapritová je tak trochu obézní, protože furt žere. Doma se jí všude válí nedojedená pizza, donuty, sushi, zkyslej džus a furt chodí do obchoďáku.

No, a tak to u nás ve Vladivostoku teď chodí.

 

Za časů korony
Nela Gabrišová, 14 let
Ráno se vzbudím a jdu ven. Vzít Alíka vyčoklit. Samozřejmě se nejdřív obléknu, takže kroksky, šusťáky, kšilt, a jde se! Po vyčoklení jdu domů, protože mě vykopli z práce, kvůli koroně, takže se ze mě stal gaučák. Jenom menší problém, a to ty online výuky! Sousedovic dcera je má vždy od osmi do jedný. Řeknu vám je to na prd! Úča tam furt řve na děcka, aby si zaply kamery. Nemůžu být ani v klidu na kompu a hrát Minecraft, tak jsem spíš na Facebooku, YouTubu, Instagramu, Twiteru a WhatsAppu. Olajkuju co se dá a hodim na facebook svůj den. Pak si zajdu do mekáče, ale dojde mi, že nemám roušku, tak se vracim domů a roušku si vezmu. Když konečně dojdu do mekáče, zjistim, že roušku musí mít jen děti do patnácti let. Pokouším se bodygárdy před dveřmi obalamutit. Říkám jim, že mi je patnáct, akorát mám růstovou vadu. Nakonec se mi podívají do mojí občanky a zjistí, že mi je dvacet pět. Pošlou mě domů, ale já chci jíst! Stejně mě pošlou domů pod podmínkou velké pokuty. Doma. Doma je doma, ale ne v době koronavirové, kdy nikdo neví, co platí a co ne, ani samotní ministři! Už mám fakt hlad. Dojdu si do Lídlu! Ale co ta rouška, vezmu si šátek, ten snad prý můžu. Přijdu do Lídlu, opět před vchodem poldové, jdu na pohodu dovnitř. Najednou mě zastaví. „Co se děje?“ zeptám se. Policista mi odpoví. „Podle nového pandemického zákona musíte mít při vchodu do prodejny nákupní košík.“ Tak si dojdu pro košík. Opět přijdu ke vchodu, i s košíkem. A opět mě zastaví. „Co sem zase proved?!“ Už jsem lehce vykolejen z mojí psychický rovnováhy. „Dostali jsme zprávu o tom, že do prodejny může vstoupit jen omezený počet lidí, musíte počkat.“ „O.K.“ Čekal jsem tam hodinu a půl! Konečně! Už očíslovali košíky, už můžu dovnitř. „Pane my vás dovnitř pustit nemůžeme.“ „Proč?!“ „Nemáte respirátor, a podle nového pandemického zákona, který byl před pěti minutama schválen, musíte mít v prodejně respirátor, třídy FFP2.“ Tak to už jsem toho měl plný zuby! Měl jsem hlad a tak jsem šel domů, otevřu lednici a v ní jogurt! Jo aha, je plesnivej. No tak nic. A co chleba? Je tvrdej. Najednou zazvoní domovní zvonek. Pošťák! Přinesl mi respirátory, který měli přijít už před měsícem! Nadšeně otevřu balík. „Jo konečně!“ Ale mé nadšení se v okamžiku přeměnilo ve zklamání. "Respirátory třídy FFP1! NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Nu což, sním Alíka. Aspoň ho nebudu muset jít vyčoklovat každý ráno. Udělám si Alík a la knédl s trochou tvrdého chleba a plesnivého jogurtu. Myslím si, že to je dobré zakončení mého dne. Jo a ty respirátory, tak tam místo jedničky namaluju dvojku, to nikdo nepozná.

 

Jak moje rodina snáší Covid-19 a karanténu

Anna Laštůvková, 15 let

Dnešek byl zrovna tak krásný den.

Mája seděla u noteboku na online výuce, s vypnutým mikrofonem, vypnutou kamerou a v pozadí na mobilu si googlovala, jestli jsou akce na pizzu, sushi, donuty, minisukně a další věci, a přitom si fotila druhým mobilem selfie na selfie tyči.

Její starší bratr Vojtěch, s jeho obřím afrem, má právě teď dvou hodinovou přestávku a využívá jí tím, že si pomocí internetu vyhledává jak hacknout facebook, Instagram, youtube a další apky, protože Vojtěch má svůj jediný job, což je v podstatě prokrastinace, popíjení různých tlamolepů, být kopírák a žít v Patmatismu.

Táta má taky svou home office, náš táta je totiž velký natlakovaný workoholik, kterému chybí práce mimo domov a to všechno jenom kvůli Covid-19.

A naše máma je s tím vším rozruchem o Koroně úplně vcajku, pracuje jako manažérka v karaoke klubu, ale ve svůj volný čas ráda píše sci-fi knihy. V dnešní době píše ale ve svých knihách hlavně o pandemii, laboratořích, fitku, hermanech a podobně.

No a úplně nakonec jsem tady zbyl já, šestiletý kluk, který se tak těšil, že pojede se svou třídou do skiareálu, kde se budou učit skejtit na snowboardu. Tak jako ti někteří youtubeři, kteří také neustále rapujou, nebo poslouchají rock i metal a dělají každý víkend vlogy. Jenže teď, to jediné na čem mohu skejtit je skateboard
a kolečkové brusle s nepohodlnou rouškou přes polovinu mého ciferníku a přitom se pokaždé vidět jako plazící se zombie při apokalypse.

„Mamčo!“ zazněl dívčí hlas z horního patra, „pro dnešek už mám volno, můžu si jít zahrát na Playstation?“ Po této větě bylo slyšet hlasité a rychlé dupání po schodech a v tu samou chvíli někdo pořádně třísknul dveřma.

„Co to do háje meleš ségra!? Já chci na Playstation!“ křičel Vojtěch se sluchátky na uších a řval, jakoby to mělo být to nejdůležitější v jeho životě. Bylo to tak hlasité, že by i mimčo přeřval.

„Ty už máš XboX, to ti snad nestačí Vojto?“ zeptala se máma, sedící v obýváku na gauči s něčím na klíně, co tvarem připomínalo tablet, jenže bylo o velikosti menší TV.

„Ne, tomu nebude stačit ani 10 tavných pistolí, ani 500 Tary figurek bez jakéhokoliv poškození,“ řekla Mája, mezitím co si SMSkovala se svým “přítelem“, kterého využívá jen kvůli dárkům, penězům a na to, aby za ni dělal úkoly na střední.

„No a tobě ty vogo nestačí jen jeden mobil,“ zlomyslně se zašklebil na Máju, jak ji roastnul. Spoiler: to Máju vůbec nijak nenas-.

„Děti, děti, prosím šlo by to o trochu tišeji?“ vynořila se z kuchyně jako z vody tátova hlava, s těmi nejmastnějšími vlasy, které jste kdy mohli vidět (i přesto, že se včera po celou hodinu sprchoval, protože doufal, že ten meeting bude protentokrát výjimečně v práci a ne doma), s kravatou uvázanou tak, že by se na ni člověk dokázal do 5 minut uškrtit, a s černýma kalhotama, které měly po celou tu dobu otevřený zip, ale myslím si, že jsem byl asi jako jediný, který si všiml. „Mám teď hrozně důležitý meeting s bossem, děkuji.“ Vrátil se zpátky do své pracovny a raději za sebou zamknul dveře, protože jak znal Máju a Vojtěcha, ti jak se s něčím neshodnou, začnou se rvát a pokřikovat na sebe, že by to slyšela celá Evropa.

Z té celé věci mne pomalu začala bolet makovice natolik, že jsem šel mámě říct, že si půjdu lehnout, že se mi hrozně motá hlava a ona jen přikývla, rukou mi projela mými inkoustově černými vlasy, aby se ujistila, jestli náhodou něco vážného na mne neleze,a když zjistila že ne, s úsměvem řekla: „Dobře, zavolám tě, jakmile bude oběd hotový, ano?“ Já kývl hlavou na souhlas a s unaveným výrazem jsem pochodoval po schodech do svého pokoje na konci haly a zavřel za sebou dveře. Odkryl jsem peřinu a v triku a džínách jsem si lehnul do postele. Než jsem usnul slyšel jsem, jak se ti dva zase začali dohadovat o blbostech.

 

Povídka

Gleb Androsov, 16 let

Sotva jsem vystoupil z busu před svým domem, okřikla mě mým jménem nějaká postarší paní, kterou znám od vidění, a zeptala se, jestli jsem už slyšel o těch hrozných vraždách lidí za závěsy. „Ano,“ odpověděl jsem té babce suše, ne že bych byl nějaký nepříjemný člověk, to ne, jen teď vyšel nový single punk-rock skupiny Green Day a ještě jsem si ho nestihl poslechnout, byl jsem celý natlakovaný a tu přichází nějaká stará babka, kterou ani neznám, ale jakýmsi způsobem zná mě.

Zeptal jsem se odkud mě zná, jestli jsem tak slavný, nebo co?! „Ále, mě o vás povídala kamarádka mé dcery, které o vás zase pověděla její kamarádka, které to pověděl postarší vrátný v hotelu, kde pracujete.“ Ona ví i kde mám job, pomyslel jsem si já... Dal jsem jí sbohem a konečně si šel domů pustit ten song. Trhák to sice nebyl, ale nebylo to špatné, určitě se to ale nesrovná s jejich posledními alby. Neměl jsem dneska nejlepší den, práci v hotelu jsem dal sbohem a teď jsem byl absolutně bez práce. Ale za to mě teď na ulici každý znal. Cítím se tu jako na vesnici i přesto, že to je hlavní město v kraji. A proto jsem začal zabíjet, všechny ty lidi, kteří za zády pomlouvají ostatní, lidi bez života, kteří dají pár fotek na instáč a pak jim není vůbec blbý vykecat půlce města něco, co jsi prosil neříkat nikomu. A jestli si říkáte, proč dávám ty lidi za ty závěsy? Tak já vám rád povím, nikdy jsem tam nikoho nemusel dát, protože je tak zajímá, co se děje u sousedů z vedlejšího domu, že se ani nesnaží bránit. Nejlepší je, že i policii je to vlastně jedno, ti se taky baví o tom, co třeba nějaký pán Mikeš provedl takového, že už nejsou spolu s nějakou Maruškou. Zapsal jsem si tu babku jako další oběť a jak vím, dostat něčí adresu v tomhle městě je lehčí, než kvesty youtuberů. A dokonce se můžu i zbavit dvou much jednou ranou, obyčejně, neuvěříte, ale i lidé, kteří mi pomáhají, pokaždé skončí za závěsem, protože jsou tak stupidní, že i potom co vidí, že krvácí, nechtějí přestat čučet těm jejich sousedům Ptáčkovým do okna. Třeba jim donesl kurýr sushi, nemusí to znamenat, že někdo má s někým rande. Vím, že je jen otázkou času, kdy mě catchnou za můj čin. Ale zdejší policie nebo detektivové to fakt nebudou, neznám tupější lidi, který by si místo chytání sériového vraha, který nechává oběti za závěsem, tradeovali na burzách a sledovali kryptoměny.

Máte tady z***veného vraha, který už zabil přes dvě stě lidí. V USA by už povolali FBI. Ale ne, tady to takové není.

„Uffff“ oddychl jsem si, určitě se mým čtenářům bude líbit, když se jednou hrdinou mého románu stane vrah, který zabijí drbny. „Co si o tom myslíš, ségra?“ zeptal jsem se své sestry Markéty. Ta mě ale neslyšela, protože dělala selfíčka pro svého už pátého nového kluka za týden...

Nikdy jsem jí nerozuměl a tak jsem se sebral a šel si nakoupit do supermarketu. Bylo už skoro pět, když jsem vyšel a vrátil jsem se až v devět. Chtěl jsem se projít do svého bytu sám a také jsem přemýšlel o tom, jak budu rozvíjet svého vraha dále...

 

 

Špatnej den

Sebastien Jaromír Kačer, 16 let

Stalo se to nedávno o jarňákách. Surfoval jsem na netu, čekoval random youtubery a knihtubery. Začínal jsem bejt už natlakovanej z hladu, tak jsem frčel na Facebook, abych našel lokál rozvoz jídel. Po chvíli jsem našel cool vypadající pajzl. Nadatloval jsem, že chci pizzu a přešel k placení. Chtěl jsem zadat platbu na dobírku, ale neměl jsem žádný offline český keš, jenom eura. Tak jsem tam hodil platbu pomocí kryptoměn a zvolil bitcoin. A v tom se mi stáhla nějaká apka, mně jako profo ajťákovi instantně došlo, že to musí bejt nějakej hek. Tak jsem to hnedka odinstaloval, řekl jsem si, že všechno musí být OUKEJ, ale v tom mi začal problikávat display. Tak jsem offnul komp, jestli to bude v pohodě. Objevila se mi tam notifikace, že jsem to luxusně podělal. Tím jsem přišel o počítač i o večeři. Tak mi zbývalo už jen hupnout na bus a dojet tam samotnej. Bylo tam zavříno, tak jsem skočil do supermarketu a koupil nějaký snack.

 

 

Proč právě Pokustón…

Patrik Samek, 16 let

Šel nám to pan Pokustón ze své léčebny na vydatnou procházku. V ponuré náladě, a ve vlastně i ponurém mlhavém nečasí, si chtěl zvednout náladu losem do loterie, a tak zamířil rovnou z léčebny do místního krámku. Cestou kolem kramušárny, trávomatu a nejednoho parku, hluboce přemýšlel - cítil se prázdný. Ale ne jen tak prázdný, ale jako by byl úplně bez života. “Co tu vlastně dělám…? Jak jsem se sem vůbec dostal? Proč tady jsem?” říkal si sám pro sebe v hlavě. Z tohoto přemýšlení ho rozptýlil až jeden šerolet, který v pořádné rychlosti prosvištěl po hlavní třídě bez rozsvícených mlhovek. Pan Pokustón se ho pořádně vylekal. Až se několikrát chytil za srdce s prudkými nádechy a se strachem v očích. Tato nepříjemná událost se ale naštěstí stala hned před krámkem, do kterého náš Pokustón hbitě vešel. Podíval se po krámku, jestli by tam nenašel ještě něco na zub, přičemž si začínal všímat lidí kolem. Jeden pán se celý potil a s upřeným pohledem hleděl na schízomat, co stál v rohu. Druhý ze zákazníků, kterého si Pokustón všiml, byl jasný petkař, protože si z obchodu táhl nákupovku plnou piva v pet lahvích, a nejen piva, ale i dalších divně vypadajících alkoholických nápojů v petkách. Poslední třetí zákazník, na kterého Pokustón upřel svůj docela zmatený zrak, byl kešař, co právě platil u kasy. Bylo vidět, že má v peněžence jen dvacet korun ve stříbrných, ale i tak si tu krabičku cigaret, na kterou stejně neměl, kupoval, nebo spíš nekupoval, celou věčnost. Když se pan Pokustón, dosti znaven a stejně i zmaten, dostal na řadu, ukázal na los do loterie a začal šmátrat po peněžence. Když v tom si uvědomil, že ona šrajtofle mu i spolu s jeho denním oblečením chybí. Měl na sobě jen bílou pacošskou košili z léčebny. V tu ránu svůj studný pohled obrátil na pana prodavače, který se mu pořádně nahlas vysmál. Pan Pokustón okamžitě s mírným brekem vyrazil z obchodu ven na ulici. Byla už temná a studená noc. Po chvíli spanilého běhu po ulici, na které se pan Pokustón vlastně ani nevyznal, zpomalil a pomalu se citově hroutil. Jak se tak potácel se slzami v očích a celý zmrzlý, vyjel z mlhy z čistajasna sběrač raněných ve svém klasickém žlutém kočáře. Zastavil hned u Pokustóna. Pokustón se celý zmatený ohlížel, ale široko daleko nebyl nikdo jiný, komu by ten vlezlý taxikář zastavil. Nikdo, koho by uhnal na pozdní sběr. Řidič onoho taxíku mávnul naslepo na pana Pokustóna, který pomalu a zmateně nastoupil, po čemž se vozidlo ihned beze slova rozjelo. „Možná ho posílá pan doktor, aby mně vzal zpět do léčebny. Jinak si to nedokážu vysvětlit, ale alespoň je tu teplo a brzy budu v bezpečí. Třeba bych z toho losu měl tak akorát losnu,” říkal si s úlevou pan Pokustón. Jízda trvala jen podezřelou chvilku, a taxík zastavil uprostřed tmavého mostu. Pan Pokustón věděl, že s řidičem nebude žádná řeč, a tak tedy vystoupil. Studená voda řeky zběsile šuměla a pan Pokustón beznadějně hleděl do prázdna tmavé mlhavé noci. Z ničeho nic si všiml jedné popelnice, co stála u zábradlí mostu. Byli na ní zvadlé růže a smočený dopis. Ty růže mu byly podezřele povědomé a dopis taktéž. Začal si ho pročítat, a že ho četl pořádně dlouho. Tajil se mu dech, oči byly strnulé zděšením a ústa měl pootevřená. Když v tom dopis upustil na zem a podíval se se slzami bez mrknutí oka zpátky do tmy. Už věděl proč tam byl. A tak přelezl zábradlí...

 

 

Poslední panák

Jan Tolar, 16 let

“Tak snad už je na dobrým místě” povzdychli si štamgasti a naposledy si ťukli na svého kamaráda. “Doufám, že ten koronáč brzo vymře” vykřikl Petr a nechal si přinést další pivo.

“No to víte, voni proti tomu už vytvářejí tu vakcínu, ale tuhle jsem četl na netu, že se prej z nějakýho týpka potom stal mrož nebo nějaký takový zvíře...”

“Prosimtě, že vůbec věříš takovým žvástům. To čteš z toho svého Plamene nebo jak se ten slavnej zpravodaj jmenuje?”

“Blesku” opravil Petr Bohouše.

“Copak to jsou pořádný noviny? Podívej se co píšou, je to bulvár!” pokračoval Bohouš.

“Prosim vás, pánové, nechte toho, copak nemáte trochu rozumu, hádat se kvůli novinám u smutečního oběda?!” vykřikla paní toho nebožtíka, co ho postihla ta ošklivá nemoc.

Nastalo ticho, které nemohl přerušit nikdo jiný, než Karel “No a co ten váš mladej?! Už chodí do školy?” ptal se Bohouše.

“No to víš, že jo, už dva roky. Ale nezajímá ho nic jiného než ten X-box.

“No ten náš teď dostal k narozeninám Goučko, aby mohl natáčet jak on jezdí ten DownHill, ne.” “Jako takový ty jak jezdí na kole z toho kopce?” zeptal se Petr.

“Jo přesně to.”

“A to mu to nezakážete?” ptala se uplakaná vdova toho chudáka nebožtíka.

“No to víte paní Novotná skejt ho omrzel, na snowboardu se dá jezdit jen v zimě, tak si našel něco novýho. A víte kolik takový profesionální závodníci vydělávají? Pěknej majlant.”

“Prachy, to je jediný, co tě zajímá,” vykřikl Bohouš.

“No někdo ty dluhy splatit musí,” odvětil Karel.

“Tak investuj do nějaký tý kryptoměny ne? Bitcoin teď frčí,” překřikl celou tu konverzaci Libor, který se celou dobu neozýval.

Začala hádka o tom, že je Libor blázen, že vůbec věří takovým investicím. Překřikovali se a hádali a paní Novotná do toho plakala a plakala, že to byl dohromady větší řev než při demonstraci. Slyšeli to lidé z místní vísky i lidé z vedlejší vesnice, a to že byla dost daleko! Nakonec se všichni dotyční porvali, modřiny měli pak ještě týden. Ale za chvíli už toho litovali a brečeli, co si to vůbec u smutečního oběda dovolili. A tak se nakonec všichni nějak doplížili ke stolu a zapili to dalším panákem dobré domácí pálenky.

 

Koronakrize

Jakub Svoboda, 17 let

V polovině března jsem šel jako každý jiný den do školy. Pandemie koronaviru začala nabírat na otáčkách. Se spolužáky jsme dělali selfíčka, které jsme zveřejňovali na sociální sítě, jako jsou Facebook, Instagram a jiné. Paní učitelka nám zadávala na pracovních činnostech úkoly, abychom vygooglovali nějaké informace. A najednou někdo pustil živé vysílání ze zasedání vlády a dozvěděli jsme se, že budeme mít jakousi karanténu. Do školy již vůbec nepůjdeme. Případů osob nakažených Covidem začal stoupat. Najednou všude byli třeba roušky, ale byl jich i na e-shopech málo, tak jsme si je sobě i zdravotníkům šili. Skiareály, restaurace, kina a mnoho dalších provozoven muselo být uzavřeno. Vznikl v podstatě jakýsi lockdown, který známe maximálně z nějakých počítačových her
a katastrofických filmů. Začaly vznikat různé hoaxy, že to vytvořili Číňané a spousta lidí začala tuto pandemii zveličovat na 3. světovou válku. A to nejdůležitější pro náš školní svět na celé této pandemii je, že učitelé, kteří vždy odmítali počítač, se během pár týdnů úplně parádně přizpůsobili na distanční výuku. Přitom home office u učitelských i jiných profesí byl dříve nemyslitelnou věcí.